Kapitola 10.

Kana Anaberal

Část první: Ztracené vzpomínky

Yumemi zavedla Kanu do své laboratoře. Kana koukala všude kolem. Vůbec nevěřila tomu, že je stále ve stejné budově. Co je tohle asi za místo? A proč se vůbec něco takového nachází pod školou? Paní učitelka je rozhodně záhadná osoba.

„Vítej v mé laboratoři“ usmála se Yumemi.

„Co tady?“ zeptala se Kana.

Yumemi si sedla na svůj stůl i když byla hnedka pod ním židle. Svou pravou rukou Kaně naznačila, že má jít blíž. Když Kana přistoupila plíž, tak Yumemi začala povídat.

„Slyšelas někdy o vědě?“

Kana nad touhle otázkou pokroutila hlavou. Jak by mohla, když jediný co má jsou vzpomínky na předchozí 4 dny.

„To nevadí. Je to jako něco magie. Pomocí vědy můžeš vysvětlit různé věci co se ve světě přirozeně dějí. Dá se říct, že věda je druhá strana mince. Protože věci vysvětlené vědou můžeš stejně tak i vysvětlit magií“ usmála se Yumemi.

Kana nevěděla moc jak jí tohle má pomoci s tím, že si nic nepamatuje, ale věřila Yumemi. Věřila, že s tím něco udělá. A tak se rozhodla jí poslouchat dále.

„Magie je věc co jsem začla studovat před dlouhou dobou. Vždycky mě fascinovala. Dá se s ní udělat prakticky cokoliv. Nakonec jsem přišla do Gensokya a to mi pomohlo lépe magii pochopit“ řekla Yumemi.

V moment co mluvila o Gensokyu se podívala vážně Kaně do očí.

„Tam jsem tě poprvé potkala“ řekla Yumemi.

„Jenom díky tobě se mi podařilo víc zjistit o magii“ dopověděla Yumemi.

„Díky.. Mně? My jsme se už předtím potkaly? zeptala se Kana.

Kana si nic takového samozřejmě nepamatovala. A bylo jí to líto! Štvalo jí to. Yumemi co stojí teďka před ní. Jaký typ vzpomínek na ní prostě mohla mít. Co spolu zažily? To se nedozví.

„Samozřejmě.. Předtím si byla totálně jiná osoba.. Pamatuješ?“ zeptala se Yumemi.

Samozřejmě si to nepamatuje. Kompletně jiná osoba? Co tím sakra myslí. V čem jsem sakra byla jiná? Říkala si Kana.

Yumemi přistoupila ke Kaně blíž. Podívala se jí hluboko do očí. V jejíc očí byla vidět bolest.

„Takže přecijenom si nic nepamatuješ.“ řekla Yumemi.

Chytila Kanu za ruku a zavedla jí hloubějž do laboratoře.

„Taky mi to přišlo divný...“ řekla si potichu Yumemi.

Kana jí ale slyšela a zeptala se.

„Copak vám přišlo divný, paní učitelko?“

Yumemi se chvilku rozmýšlela, jestli to vůbec chce říct, ale nakonec se rozhodla, že ano.

„Nejspíš nejsi jediná, kdo ztratila paměť“

„Co tím myslíte“ zeptala se Kana.

„Uvidíš...“ řekla Yumemi.

Před nimi stál velkej přístroj. Bylo na něm hodně tlačítek a vypadalo to jako postel. Nejspíš nějaký druh relaxační postele? Říkala si Kana.

„Tohle je moje největší chlouba“ řekla Yumemi.

Kana poslouchala dál.

„Je to přístroj vytvořený jak pomocí vědy, tak pomocí magie.. Nebudu to nijak zvlášť popisovat, protože bys to stejně nepochopila, ale prakticky tě to dokáže přesunout do minulosti“ řekla Yumemi.

„Do minulosti? Takže to je stroj času?“ zeptala se Kana.

„V tom je právě ten zádrhel. Ano i ne. Je to přístroj, co tě pomocí magie dokáže vtáhnout do vzpomínek tohoto světa. Nemůžeš změnit minulost, ale můžeš do ní nahlédnout“ řekla Yumemi.

„Aha aaa co mám dělat?“ zeptala se Kana.

„Lehni si“ řekla Yumemi.

Kana poslechla Yumemi a lehla si. Byl to velmi zvlášní pocit. Nad sebou viděla Yumemi jak něco nastavuje na obrazovce.

„Paní učitelko, co to nastavujete?“ zeptala se Kana.

„Nastavuji datum a místo vzpomínky“ usmála se Yumemi.

Jakmile to dořekla, stiskla enter. Už to měla nastavené. Už měla nastavený jak místo, tak datum. Něco jí ale přišlo velmi podivuhodné. Něco jí na tom nesedělo. Nastavila si předem to, aby to ukazovalo jenom vzpomínky tohoto světa jejíž součástí je tahle dívka, která prosila o navrácení starých vzpomínek. Ta dívka vypadala na to, že má tak 15 let minimálně a jelikož je to poltergeist, tak určitě žije několik stovek let. Proč tedy vzpomínky tohoto světa říkají, že si jí pamatují jenom 5 let? Yumemi se podívala na monitor. Začala postupně počítat datumy a ano, byla si tím jistá. Bylo to pouhých 5 let to co ukazovala ta obrazovka. Je tohle nějaká chyba v systému? Nebo to znamená... Je to vůbec možné? Říkala si Yumemi.

Napadalo jí jenom jediný vysvětlení. Není možný, aby tahle holka měla jenom pět let. Prostě není. Jediný možný vysvětlení, co jí napadá je, že by mohla pocházet z palarérního vesmíru, protože tenhle přístroj je omezený pouze na vzpomínky tohohle světa. Vzpomínky z téhle časové linie. Teorie časových linek nebyla v jejím světě nikdy prokázaná, ale to neznamená, že neexistuje. Že palarelní časové linky nejsou možné. Může to být chyba v systému, můžou to být paralerní linie. Těžko říct.

Ta holka jí navíc ani nemůže nic říct. Protože sama přiznala, že si nic nepamatuje. Možná bude nějaká nápověda na začátku její vzpomínek. Yumemi si teda řekla, že chce prvně vidět je. A začala nastavovat čas na první den co se Kana ocitla na tomhle světě. Na den před pěti lety.

„Jsi připravená, Kano“ zeptala se Yumemi.

„Ano, jsem“ usmála se Kana.

„Tak teda, půjdem na to“ usmála se Yumemi taky a zapnula program.

Jakmile se tak stalo, Kana cítila, že ztrácí vědomí. Nebyla to jen tak nějaká ztráta vědomí. Ztratila vědomí, co se týče reality. Byla přenesená do nějakého prázdného světa. Všude byla tma.

„Slyšíš mě, Kano?“ zeptala se Yumemi.

Kana odpověděla, že ano a Yumemi řekla.

„Dobře, teď se před tebou objeví obraz tvých ztracených vzpomínek, tak se pozorně na ně dívej“ řekla Yumemi.

Kana se teda začala dívat před sebe. Před ní se začal formovat svět. Molekuly k molekulám. Hmota k hmotě. Cihla k cihle. Začal se před ní stavět velký svět. Jakýpak typ vzpomínek asi dostane? Budou to šťastný vzpomínky. Smutný vzpomínky? Ať už ty vzpomínky budou jakékoliv. Kana je připravená je s plnou náručí přijmout.

Přichází zde ale otázka. Může považovat znovuzískání ztracených vzpomínek za svoje? Protože, protože! Ty vzpomínky, co má teďka formulují její osobnost. To by mohlo znamenat, že to nejsou její vzpomínky, ale vzpomínky úplně jiného člověka.

---

Vracíme se zpátky do laboratoře, Yumemi se vlídně usmívá na Kanu. Jaký typ vzpomínek asi dostane. Říká si. Na stole má položené kafčo ze kterého začne pomaličku upíjet.

„Vypadá to, že to zase bude na celé odpoledne“ říkala si Yumemi.

Podívala se na obrazovku. Viděla, že se Kaně stále staví prostředí. Holt je to zatím prototyp, takže bude trvat, než se magické vlny spojí s tím přístrojem.

„Bude to chviličku trvat, takže počkej“ řekla Yumemi Kaně.

Yumemi totiž měla k tomuto přístroji speciální mikrofon, který jí dovoloval se spojit s Kanou kdykoliv se jí zachtělo. Slouží to k tomu, aby se člověk ve světových vzpomínkách neztratil. Protože jsou to vzpomínky světa, né osoby. To znamená, že se v nich může absolutně jednoduše ztratit. Je to vázaný sice na člověka, ale člověk si může kam chce v okruhu jednoho kilometru od svého těla, co je v jeho vzpomínce.

Samozřejmě to negeneruje celej svět, protože by to bylo extrémně náročný a s momentální technologií by to trvalo roky, než by se to vůbec načetlo.

Možná, ale přeci jenom možná bych mohl vysvětlit, jak to funguje, že ano. Yumemi se na mě určitě zlobit nebude. A i kdyby se zlobila, je pouhou postavou v mém příběhu, takže nemá absolutně žádnou moc mi v tom zabránit, hehe. Znáte Assassins Creed? Jestli jo, představte si něco jako animus. Tak. Máte přístroj. Ten přístroj je normálně poháněn elektrikou. Ptáte se. V Gensókju? Elektrika? Vzpomeňte si na to, že náš příběh se neodehrává v Gensókju, ale v jiné bariéře s neznámým tvůrcem. Možná ten tvůrce prostě měl rád elektriku. No to je téma na jindy. Přístroj musí mít k tomu aby fungoval správně 3 věci. Elektriku, magické částice ze vzduchu a uživatele. Jak už bylo předtím řečeno, bylo by velice náročné generovat celej svět a přístroj neumí se zaměřit na nějaký bod, který by Yumemi chtěla. K tomu slouží ten uživatel. Uživatel je středobod toho, co se bude v okolí generovat. Doufám, že jsem to vysvětlil jasně! Nyní se vracíme zpět k Yumemi!

„Ahh, konečně má ten přístroj nějaký využití“ říkala si Yumemi.

„Měla bych ho řádně otestovat“ dořekla.

Yumemi si zase usrkla trošku kávy a najednou slyšela něco u dveří. V moment, co usrkla něco slyšela, ale nebyla si jistá co, protože se ten zvuk který slyšela odehrál v přesně v moment co usrkla tu kávu, takže ty dva zvuky slyšela zároveň, ale víc slyšela svůj úsrk kávy, takže ten druhej zvuk slyšela jen matně.

„Využití?“ řekl hlas který Yumemi moc dobře znala.

„Hah, jestlipak to není ta, co prohrála s chovatelkou ptáků v posledním kole“ zasmála se Yumemi.

„To je minulost..“ řekl ten hlas.

„Jak si se sem vůbec dostala? Myslela jsem, že jsem za sebou zavřela dveře“ řekla Yumemi.

„Copak jsi zapomněla? Jsem čarodějka! Odemykání zámků, ať už futuristických, není pro mě nic složitého!“ řekl ten hlas.

Yumemi se otočila. A podívala se té osobě do obličeje.

„A copak tě sem vůbec přivádí“ zeptala se Yumemi a nabrala vážný výraz.

„Ellen“ dořekla Yumemi s vážným výrazem.

„Vypni ten přístroj a pusť Kanu ven. Okamžitě“ řekla Ellen.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Část druhá: Vzpomínky co by měly zůstat skryty.

Marisa s Alice v jejím domě v hlubinách lesa magie stále studují deník Chiyuri. Teda pouze Alice studuje. Marisa sedí na křesle a kouká na Alice. Alice má na sobě brýle na čtení. Jenom díky tomu, že má na očích brýle vypadá jako kdyby měla o 200IQ víc.

„Copak Alice, stále studuješ ten deník co jsi našla v té laborce?“ zeptala se Marisa.

„Anoo, jsou v tom velice užitečné informace“ řekla Alice.

„Celkem neobvyklé, že tě to tak moc zajímá. Normálně bys nad takovouhle věcí mávla rukou. No což. Co se týče mě, tak mi to příjde zajímavý. Takže ti klíďopíďo pomůžu, hehe“ zasmála se Marisa.

„Děkuji, Mariso, že mi chceš tak moc pomoc“ řekla Alice a položila knížku.

Zvedla se ze židle a šla směrem ke dveřím.

Marisa se na ní furt dívala.

„K tomu co jsi řekla předtím. Zajímá mě to proto, protože klonování lidí je jak ve vědě tak v magii tabu“ řekla Alice.

„Tabu?“ zeptala se Marisa.

„Ano tabu“ odpověděla Alice

„Věděla jsi o tom, Mariso?“ dopověděla Alice

„No, nevěděla, a ne že by mě to nějak extra zajímalo, haha“ zasmála se Marisa.

Alice se na ni podívala a řekla.

„To není moc vtipný... Klonování lidí je velmi nebezpečný. Může to způsobit, že člověk ztratí vlastní identitu. Víš přece k čemu to může vést, ne?“ zeptala se Alice.

„Nech mě o tom popřemýšlet“ řekla Marisa.

Alice se na ní znovu podívala, tentokrát trošku ustaraně.

Copak ta holka zapomněla, co se stalo v té laborce?

„Mariso, copak ty si nepamatuješ co se stalo v té laboratoři?“ zeptala se Alice.

„Popravdě moc ne, haha.“

„Ty jsi marná Mariso. Každopádně měli bychom prověřit tu školu která byla zmíněná na konci toho deníku“ řekla Alice.

Marisa vyskočila z křesla a vzala si do ruky koště co opřela o zeď blízko místa kde seděla.

„Školu říkáš, jo?“ povzdechla si Marisa.

„Tak jo! Jdem na to!“ Vykřikla Marisa.

Marisa šla směrem k Alice

„Ještě něco Alice, prosím pošli svojí panenkou vzkaz jedné mojí staré kamarádce“ poprosila Marisa.

„Které kamarádce?“ zeptala se Alice.

„Však víš, té z toho pole“ řekla Marisa.

„A jo“

„Víš ale, že nemůžu své panenky kontrolovat na dálku, že jo? Můžu je tam sice poslat, ale to co se s nima tam stane už nevím“ dopověděla Alice.

„To je v pořádku Alice, prostě mi důvěřuj, hehe“ zasmála se Marisa a podala Alici papír.

Alice se podívala na papír. A hned ten moment co se na něj podívala Alice pochopila, co tím Marisa myslela.

„Ahaaa, chápu Mariso. Dobře pošlu to“ řekla Alice a společně s Marisou vyrazily ven.

Cesta z Gensokya kde se teďka nacházeli bude ale chvilku trvat. Přecijenom, jsou to dvě odlišné bariéry.

---

Vracíme se kousek do minulosti. Ellen ve své chatce připravuje oběd.

„Co uvařím dnes“ říkala si Ellen.

Měla toho na výběr opravdu hodně. Jen si vemte kolik takových receptů, klidně jenom na pět ingrediencí musí existovat! Nespočet. Způsoby jak s těmito pěti ingrediencemi můžete pracovat existuje nespočet.

„Měla bych uvařit něco, co má Kanička ráda“ usmála se Ellen.

To je ta otázka. Co má Kana ráda? Ellen se jí na tohle zapomněla zeptat. Najednou jí ale něco napadlo.

„Udělám něco sladkého! Tím nic nezkazím!“ vykřikla Ellen a vytáhla ze špajzu ingredience.

„Jahodový knedle, hehe.“

Ellen si vzala do ruky misku a začala do ní dávat mouku, vodu a sůl. Všechno to zamíchala a začala tvořit těsto. Když měla těsto hotové, tak ho rozdělila na malé kousky a do každého kousku dala jahodu. Potom to zabalila do těsta a dala to péct. Jakmile to dodělala, sedla si na své dřevěné křeslo a vyčkávala na Kanin příchod.

„Hmm, možná bych měla otevřít okno abych sem dostala trošku toho čerstvého vzduchu!“ řekla Ellen a šla k oknu.

Jakmile otevřela okno, tak do pokoje vstoupil nával čerstvýho a studeného vzduchu. Bylo to příjemný. Hlavně po té co začala péct ty jahodový knedlíky. Díky tomu se jí po domě rozmístilo teplo. Nával čerstvýho a studenýho vzduchu z venčí je jen žádoucí.

Ahhh, jaký to pěkný den. Říkala si Ellen.

Najednou si Ellen něčeho všimla. Byla to panenka. Ta panenka měla v ruce papírek. Ellen jí teda otevřela dveře aby mohla vyjít. Panenka položila onen papír na stůl.

„Copak to asi je?“ zeptala se Ellen sama sobě a vzala si papírek do ruky.

Panenka jí samozřejmě na to neodpověděla. Ačkoliv měla díky magii jakýsi druh inteligence, není to úplně tak, že by si mohla s Ellen popovídat o tom, jak pěkně venku je. Umí plnit jenom jednoduché úkoly.

Ellen si teda otevřela papírek a začala ho číst.

„Hmm?“ zamyslela se Ellen když četla ten papír.

„Tohle nedává smysl, co to sakra je?“

Když se ale na to podívala pořádně, něco jí napadlo. Byla to šifra kterou používali v alianci, když ještě trávila čas s Marisou.

„Proč mi Marisa posílá něco takového?“ zeptala se a začala dešifrovat.

Stálo tam následující:

Sama nevím, jak začít tento dopis.
Odpověď možná není tak zřejmá, ale prosím, věř mi.
Slova mohou být klamná, ale pravda je něco, co se nedá skrýt.
Šance, kterou jsem dostala, je něco, čeho si nesmírně vážím.
Klíč k pochopení je v tobě, ale nezapomeň, že nejsi sama.
Od chvíle co jsem tě potkala, jsem cítila, že jsem našla své místo.
Láska, kterou jsem ti věnovala, je něco, co se nedá popsat.
Ať už se stane cokoliv, věřím, že to spolu zvládneme.
Povím ti tajemství, které jsem ti dosud neřekla.
Obávám se, že to bude bolet, ale věřím, že to zvládneš.
Důvěřuj mi, prosím, nechť se stane cokoliv.
Zůstaň silná, zůstaň věrná, zůstaň sama sebou.
Existuje něco, co ti chci říct, ale nevím, jak začít.
Myslím, že je na čase, abych ti řekla pravdu.
I mě se to týká, ale věřím, že to zvládneme.

„Tahle šifra!“ řekla Ellen.

„Tohle je šifra, je až moc jednoduchá na to, aby jí používal někdo jiný. Takže to je od Marisy...“

Jakmile Ellen po pěti sekundách dešifrovala, co se v té šifře nachází, okamžitě zmizela z místnosti. Bylo to jakoby se prostě vypařila, ale to nebylo to! Byla prostě tak rychlá, že to vypadalo, že zmizela. Obyčejné lidské oko není schopné takovou rychlost zaznamenat. Je to, jakoby jste se pokusily zaznamenat co se stalo v těch dvou snímcích, když máte ve hře nastavený 240 snímků za sekundu. Prostě to není možné.

---

„Myslíš, že to vypnu jen, protože mi to řekneš?“ zeptala se Yumemi.

„To jsi už zapomněla na naší dohodu“ zeptala se Ellen.

„Dohodu?“ zeptala se Yumemi.

„Ano, dohodu. Copak jsi zapomněla?“ zeptala se naštvaně Ellen.

Yumemi se na ní s vážným výrazem ve tváři podívala a řekla.

„Určitě jsem nezapomněla na žádnou dohodu, co jsme mezi sebou měly...“

„Ohh, tak to bys už měla vědět, co jsi z naší dohody poru...“ snažila se říct Ellen, ale Yumemi jí skočila do řeči.

„Nepamatuji si však nic o tom, že bych měla stát v Kaně cestě v tom, co chce získat!“ vykřikla na ní Yumemi.

„Co jsi to...“

V ten moment Yumemi zatáhla za páku a místnost najednou upadla do temnoty.

„Sakra...“ vykřikla Ellen.

...

V místnosti zavládlo ticho.

---

Kana netušící co se děje venku mimo přístroj pokračovala ve svém putování světem, který si nepamatovala. Světem, který by si měla pamatovat, ale z nějakého důvodu na něj prostě zapomněla.

Viděla před sebou nějakou starou vilu. I když si tu vilu vůbec nepamatovala, věděla kudy má jít. Tahle vila má zadní vrátka které jsou vždycky otevřené kvůli služebnictvu. Služebnictvo zamyká tyhle vrátka jenom přes noc. Nepředpokládají, že by se tam během dne někdo vkradl. Tahle vila je totiž celkem daleko od civilizace. Vlastníci téhle vily totiž chtěli žít o samotě. Takže si jí nechali postavit dál od města. Tedy, ne momentální vlastníci... Nebo jakoby jo, ale i ne. Tahle vila tu totiž stojí už 400 let. Ano, hádáš dobře. Tahle vila už tu stojí několik generací. Bylo v ní vychováváno několik desítek dětí a následně i děti těch dětí. Služebnictvo je tu opravdu potřeba. Jelikož se tato vila nachází několik desítek kilometrů od civilizace, někdo musí zásobovat. Někdo musí jet do města, nakoupit a odjet zpátky. Před 400 lety se jezdilo koňmi, dneska se jezdí s kamióny.

Kana tedy vešla dovnitř. Ačkoliv měla pocit, že tu už někdy byla, vůbec nic si nepamatovala. Opravdu jí tento přístroj pomůže si vzpomenout? Kana doufala, že jo.

~~~~~~~~

Na dvorku stála holčička, bylo jí asi 8 let. Vypadá, že na někoho čeká. Houpala se na houpačce. Nevypadá to, že by si to nějak zvlášť užívala, dělala to jen prostě proto, aby zabila čas. Aby zrychlila tu dobu čekání.

Najednou se usmála a vyskočila z houpačky.

„Tak tady jsi!“ řekla holce co se najednou objevila před ní.

Ta holka co se objevila nic neřekla, vypadala dosti sklíčeně. V první řadě to nebyl ani člověk, byl to jakýsi duch.

„Hele, hele co jsem ti nakreslila“ řekla ta osmiletá holčička a ukázala jí obrázek.

Na tom obrázku byly ty dvě. Užívající si legraci. Ten duch se na to se sklíčeným výrazem podíval a pokusil usmát i když mu to moc nešlo. I ta holka hnedka poznala, že s ním není něco v pořádku.

„Kaničko, děje se něco?“ zeptala se ta holka ducha, který se jmenuje Kana.

Kana se na ní podívala s úsměvěm.

„Nee, to nic. Máš to moc pěkné! Jsem si jistá, že z tebe bude dobrá malířka!“ usmála se Kana a pokusila se jí pohladit po hlavě i když věděla, že se jí nemůže dotknout.

Kana se podívala na oblohu. Vypadá to, že bude pršet. Sice bylo ještě slunečno, ale Kana už to poznala, kdy bude pršet.

„Pojďme dovnitř“ řekla Kana a podala té dívce ruce.

Ta dívka se usmála a chytla se jí jakoby za ruku a řekla.

„Dobře!“

Pár minut po té, co dívka s Kanou vešly dovnitř, začalo opravdu pršet. Jako kdyby Kana měla nějaké nadpřirozené schopnosti, které jí dovolují komunikovat s místními bohy a vždy od nich vědět jak kdy bude. Jakmile se dívka vrátila do svého pokoje, Kana prošla skrz zeď aby si s ní mohla povídat.

„Jak to vždycky tak poznáš, kdy začne pršet?“ zeptala se jí ta dívka.

Kana se chvilku zamyslela a nakonec řekla.

„To víš, mám dobrou intuici.“

„Intuici říkáš? Taky bych chtěla mít, haha“ zasmála se dívka.

„Nebooj, tu si vybuduješ časem“ řekla Kana.

„Časem? Jak dlouho sis jí budovala ty?“ zeptala se dívka.

Kana chvilku přemýšlela. Nejspíš nevěděla kdy to bylo. Nebo si spíš nedokázala vzpomenout na ten okamžik, kdy si takovou intuici vybudovala. Ještě aby jo. Pro ní to bylo jako se snažit vzpomenout, kdy se jí aktivovalo poprvé vědomí.

„Kaničko?“

Kana si najednou uvědomila, že nad tím přemýšlí už asi moc dlouho a řekla.

„Ohh, promiň. Popravdě si to už vůbec nepamatuju. Ale jsem si jistá, že si jí ty vybuduješ velice snadno. Jsi přece chytrá holka, Laylo.“

Layla se usmála.

„To ráda slyším!“

Obě se začali smát. Vypadalo to, že Kana zná Laylu zná od malička a ví přesně co jí má říct.

„Mimochodem, mám pro tebe další příběh“ řekla Kana.

„Další příběh?“ zeptala se Layla.

Layla už samozřejmě věděla, co to znamená. Kana tu polovinu dne nebyla právě proto, že bloudila po okolí a snažila se najít nějaké dobré knížky které si přečte aby jí pak mohla odvyprávět ten obsah. Layla se na toto těšila celej den. Co to bude tentokrát. Minule to byl příběh o kocourovi co nosil boty. Ještě předtím to byl příběh o kovbojovi, co se ocitnul ve městě bez jména a odjel mu vlak, takže se musel vypořádat s místníma lidma který po něm z nějakého neznámého důvodu šli. Po každé, když Kana někde byla, přinesla sebou zpátky velice zajímavý a zábavný příběh a pro Laylu to byl poklad. I když v téhle vile je knihovna, Layla stále neumí číst a její rodiče furt někde jsou, takže jí to nemá kdo přečíst. Layla byla velice nadšená a nemohla se dočkat dalšího příběhu, který jí Kana povypráví.

---

V celé místnosti byla tma. Z místnosti která se ještě před pár okamžikama jevila relativně jako plná života se stalo tiché a temné místo připomínající noční hřbitov. Ellen si právě teďka uvědomila, že je svázaná železnými řetězy ke stěně a nemůže se hnout.

„Vítej zpátky mezi živíma” ozvalo se ze tmy.

„Ty nejsi Yumemi.” řekla Ellen s klidným hlasem.

„Kdo sakra jsi?” zeptala se Ellen, snažící se nedat najevo svojí frustraci z momentální situace.

Hahahahahaha

Z místnosti se ozval jakejsi smích. Velice zlomyslnej smích.

Muhihihi

„Přestaň se smát a konečně něco řekni!” řekla Ellen.

Nikdy jsem si nemyslela,
že dostanu další šanci!

„O čem to mluvíš?”

Ohh, my jsme se vlastně
ještě nesetkaly.

Jelikož byla tma, Ellen vůbec neviděla kdo to vůbec mluví. Ve tmě viděla jenom hýbající se stín.

„Hmmmm...“ zamyslela se Ellen.

Nad čím pak přemýšlíš?

Zeptal se onen hlas.

Ellen se usmála.

„Nooo, jestli ti to nevadí, tak tu rozsvítím, hehe.“

Huh!?

Dřív než stačil onen hlas něco říct, Ellen svou magií vytvořila světlo v celém prostoru. Jakmile to Ellen udělala, tak moc dobře viděla, kdo to k ní vůbec mluvil.

„Hmm, tak se na to podívejme.“ řekla Ellen a důkladně si prozkoumala tu danou osobu.

„Nekoukej na mě tak, jsem stydlivá.“ začervenala se ta postava.

„Však já tě znám! Ty jsi ta asistenka profesorky!“ řekla Ellen.

„O co ses vůbec snažila? Takhle divně se chechtat...“

„Chtěla jsem znít jenom vážně, haha.“ řekla s úsměvem Chiyuri.

„Kde to vůbec jsme?“ zeptala se Ellen.

„V katakombách“ odpověděla Chiyuri.

„Uvěznili jsme tě tu proto, protože si nám chtěla vzít náš velice důležitý subjekt. Víš, Kana je pro nás v těchto chvílích velice důležitá. Nemůžem jí nikomu dát. Pro dobro všech a tím myslím i pro tvoje dobro.“ řekla Chiyuri.

„Pro moje dobro říkáš, jo? Pro moje dobro mě teď hned pusť. Nevím co chcete provést Kaně, ale nenechám vás.“ řekla Ellen s vážným výrazem. V jejích očích byla na sekundu vidět špetka lítosti.

„Hmmm, v první řadě je to tvoje chyba, žes nám Kanu tak jednoduše vydala. Nemyslíš? Dala jsi nám jí do naší péče. To znamená, že dokud neodejde z prostorů školy, můžem si s ní dělat co chcem, ne?“ řekla Chiyuri se samolibým výrazem.

„Nejsem si jistá, jestli takhle vztah mezi učitelem a žákem funguje“ řekla sarkasticky Ellen.

„Naše škola, naše pravidla“ řekla s úsměvem Chiyuri.

„No každopádně ti tady budu dělat společnost. Tentokrát moje opravdové já.“ pokračovala Chiyuri.

„"Opravdové já"? Co tím proboha myslíš?“ zeptala se Ellen

Odpovědi se však tentokrát nedočkala. Jediný co mohla teďka dělat bylo čekat v těhlech katakombách a doufat, že se Alice a Marisa vrátí včas a zachrání Kanu.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Část třetí: Putování na východ

Byla jednou jedna holčička. Ta holčička byla ve svém okolí známá tím, že nosila červenou kapuci. Díky tomu jí začali říkat Little Red Riding Hood. Kapuce je totiž v angličtině hood. Pro jednoduchost jí budeme říkat Red Hood. Red Hood byla velmi poslušná a milá dívka kterou všichni v okolí měli rádi. Jednoho dne oznámila maminka Red Hood, že babička bude mít za týden narozeniny. Red Hood tohle samozřejmě už věděla, protože svojí babičku má hodně ráda a už pro ní chystala nějaké to překvapení. Uběhl týden a maminka se zeptala, jestli by babičce nemohla přinést nějaké to jídlo k narozeninám. Red Hood souhlasila, protože sama má pro ní nějakej ten dárek. Pamatuješ si cestu k babičce, že jo? Zeptala se maminka, na což jí Red Hood odpověděla ano. Pamatuj dceruško, les je nebezpečný, jdi radši přes hlavní cestu. Je to sice delší, ale nic se ti aspoň nestane. Pokud uvidíš nějakého cizince, který se k tobě bude přibližovat, nebo se bude po tobě na něco ptát, uprostřed cesty je dům myslivce. Takže pokud si budeš myslet, že jsi v nebezpečí, utíkej tam. Upozornila maminka. Maminka samozřejmě nechtěla, aby se její dceři něco stalo. Je sice velice nepravděpodobné, že by jí chtěl někdo cíleně ublížit, ale jistota je jistota. Dobře mami, budu opatrná. Odpověděla jí Red Hood a vydala se na cestu. V moment ale, co vešla na rozcestí, tak začalo pršet. Red Hood nechtěla, aby se promočilo to, co pro babičku udělala a tak se rozhodla jít vedlejší cestou, která byla podle maminky nebezpečná. Cesta byla zarostlá a nikdo jí neudržoval. Nejspíš proto si maminka myslela, že je nebezpečná. Pro Red Hood ale byla tohle celkem výhoda, protože hlavní cesta byla celkem otevřená a díky tomu tam pršelo nejvíc. V zarostlé cestě se všechny kapky zaseknou o větve stromu a nedopadnou tak na nebohý košík Red Hood připravený pro její babičku. Red Hood teda utíkala co nejrychleji mohla, aby co nejvíc snížila poškození věcí, co má ve svém košíku. Jenže zem byla kluzká a uklouzla. Košík jí vyletěl z ruky a nyní byl na zemi asi dva metr od ní. Naštěstí se teda nic nevysypalo. Obloha se najednou rozjasnila. Vypadá to, že to byla jenom malinká přeháňka kterou Red Hood mohla přečkat. Na to už ale bylo pozdě a Red Hood si řekla, že bude v téhle cestě pokračovat, když už začala. Když se ale postavila na své nohy, držel její košík nějaký cizinec. Nebylo mu moc vidět do tváře, ale jeden pohled stačil na to, aby Red Hood zjistila, že to nebyl člověk. Byl to vlčí muž!

„A co pak, co se dělo dál?“ zeptala se Layla.

„Hmmmmmm“ zamyslela se Kana.

„To si necháme na příště“ usmála se Kana.

„Coooo? To snad neeeeee, už zaaas?“ řekla zklamaně Layla.

„Slibuju, že příště to dokončíme.“ usmála se Kana.

Kana si uvědomovala sílu cliffhangeru a rozhodla se tento malej trik Layle neříct. Ne že by jí to nějak pomohlo, nejspíš by se Layla cítila trošku i zrazena. Přecijenom, cliffhanger je psychologická taktika jak udržet diváka sledovat u dlouhých příběhů, či jak ho donutit sledovat další sérii. Kniha žádné série nemá.. Nebo jakoby má svazky, ale tahle specifická kniha, kterou Kana zrovna čte je samostatnej příběh, který cliffhanger sám o sobě nemůže mít. Takže si ho Kana vytvořela v průběhu, aby jí kniha vydržela aspoň na 3 dny. Přečetla totiž tak 30 % příběhu.

„Laylo, myslím, že je čas spát, zhasnu světla“ řekla Kana.

Kana pohladila Laylu po hlavě a zhasla světla.

„Dobrou noc Laylinko, mám tě ráda.“ řekla Kana.

„Já tebe taky, doufám že spolu budeme navždy.“ řekla Layla s úsměvem, který v té tmě již nebyl vidět.

Kana se na ní usmála zpátky a zavřela dveře. Její následující destinace, střecha. Prolítla skrz střechu a posadila se na ní.

„Kdepak asi můžou být, už je to několik týdnů“ říkala si Kana.

Jelikož je Kana poltergeist, nemusí spát jako normální lidi. Je schopná spánku, ale z určitých důvodů zůstává i tak v noci vzhůru. Většinou tráví noci sama přemýšlením.

„Dneska je úplněk, možná bych ho mohla někdy ukázat Layle...“

„Až bude starší, na ponocování je ještě malá a já slíbila její rodičům, že se o ní postarám.“

Kana dál sledovala čistě bílej měsíc na obloze. Všude byla tma a ticho. Kana byla jediná, kdo mohla tento mrtvej svět pozorovat. Tam kde byl před chviličkou ještě život, není teďka nic. Je to absolutní absence života. Kana si sice uvědomovala, že je to tím, že většina tvorů v lese, co je kolem vily spí, ale stále jí to znepokojovalo. Strach z neznáma je mnohem děsivější jak strach viditelného nebezpečí. Kaně sice nemůže jakákoliv mortální bytost ublížit, ale stále je tu pravděpodobnost, že se v tom prázdnu něco schovává. Něco co by mohlo ohrozit jak Laylu, tak jí. A tenhle strach jí nedovolil se nijak vzdálit od vily, nedovolil jí ani spát. Kromě Layli a ní tu nikdo není a kdyby usnula, riskovala by tím život Layli, což nechce.

Nejspíš je to ale blbost, že by se zde něco nacházelo. Kdyby existovala nějaká neznámá entita v lesích, lidstvo by o ní už dávno vědělo.

Ale stále...

Co kdyby...

Co kdyby existovala entita kterou lidské oko nedokáže zaznamenat. Však v tomto světě by něco takového rozhodně moc nepravěpodobné nebylo. Kana je poltergeist, může procházet zdma, hýbat objektma aniž by se jich dotkla a další různé nadpřirozené věci. Pro normální lidi jsou poltergeisti jenom legendou, nevěří že by něco takového mohlo existovat. Layla má štěstí, že Kana je zrovna hodná nadpřirozená bytost. Ale co když existuje v lesích nějaká zlá nadpřirozená bytost, co čeká, až Kana poleví na ostražitosti. Co pak? Kana je si na 99 % jistá, že tam nic takového není, ale stále. To 1 % je stále moc velký risk, na který si Kana netroufne.

„Neboj se Laylinko, já tě ochráním před veškerým nebezpečím!“

Řekla si Kana. Podívala se na měsíc. Noc je ještě dlouhá. Studený noční vítr jí rozevlál vlasy. Její překrásné blonďaté vlasy krásně ladily s nádherným srpkovým měsícem. Dneska vyzařuje víc světla jak obvykle.

„Hmm, půjdu asi dovnitř. Dneska nám pravděpodobně žádné nebezpečí nehrozí.“ řekla Kana a ve stejné póze ve které byla do teďka se propadla střechou. Kana byla zpátky v interiéru a ničemu se nic nestalo.

„Hádám, že to je jedna z výhod být poltergeistem“

Jakmile to Kana dořekla, luskla prsty a celá chodba se před ní rosvítila.

Kana se vydala dopředu. Světla se za ní zhasílana v moment, co přes ně přešla. Otočila se doleva. Celá chodba se opět potopila do temnoty. Jediné místo, ve kterém existovalo v téhle oblasti světlo, byla místnost, ve které se Kana právě ocitla. Byla to knihovna. Nejspíš stejně stará jako vila. Většina knih co tu jsou, byla zaprášená. Přecijenom, nepracují tu žádní sluhové. Kana byla jediná, co to tu udržovala aspoň v koukatelném stavu. Bez Kany by tu nejspíš bylo těch pavučin víc. A vypadalo by to jako z nějakého strašidelného domu. I když.. Když se nad tím zamyslíte, tak Kana je poltergeist, takže by se to vlastně dalo za strašidelný dům nejspíš považovat. No, budeme to ignorovat. Kana není strašidelná, že ne? Je to velmi krásná mladá dívka, které záleží na lidech co v tomto domě bydlí. Jenom shodou náhod je poltergeist. To že jste duch neznamená, že musíte automaticky strašit, že ne?

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

No, jak se to vezme. Ona ani Kana totiž nebyla výjimkou. Když prvně nabrala vědomí jako duch, tak po té, co asi po několika letech nevěděla co se sebou dělat, její první instinkt byl začít strašit lidi. Nebylo to kvůli tomu, protože by třeba lidi neměla ráda, to ne. Neměla absolutně žádnej důvod lidstvo nenávidět. Bylo to spíš kvůli tomu, aby si jí lidi začali všímat. Nikdo jí totiž nedokázal vnímat. Pro ostatní prostě neexistovala. A jedinej způsob jak docílit toho, aby si jí lidi začali všímat bylo pohybování věcma. Schazovala talíře, skleničky, hýbala dveřma, otevírala okna, hýbala prostěradlem. Jenommže, lidi co žili v celkem obydlených oblastech si vždycky na to vymysleli nějaké "logické" vysvětlení, protože v moderním světě existuje spousta skeptiků, kteří prostě v duchy, nebo celkově nadpřirozeno nevěří. Talíře a skleničky schodil vítr. Dveřma a okny hýbal průvan. Prostěradlo? Opět vítr. Kana byla sama. Nehledě na to jak se snažila, všechny její činy byly svezeny na vítr. Lidi si jí nevšímali. Kana musela přijít s jinou strategií.

Kana si uvědomovala, že musí najít menší skupinku lidí. Někde, kde nejsou skeptici, co by zkazili její snahu o to aby si jí ostatní všimli. A tak se vydala pryč z města. Z města které se jmenovalo Londýn. Cestovala podél řeky kde narazila na oceán. Jelikož jako duch uměla lítat, rozhodla se odtamtuď letět na sever. Cesta byla dlouhá, trvala několik dní, ale Kana nakonec narazila na pevninu. Byl to Rasvåg, malá rybářská vesnička v Norsku. Bylo tu hodně bílých domků a kolem vesnice bylo hodně kopců, takže byla celkem izolována. Tato vesnice měla i pár ostrůvků, kde byly další domy. Pokud jste neměli loď, tak bylo velice obtížné se tam dostat. Museli jste tam doplavat, nebo tak něco. Kanu to moc netrápilo, protože uměla lítat. Hodně domů, které sousedili s mořem, měli takovej svůj mini-přístav, kde každej občan mohl uchovávat svou loď. Kana se rozhodla se usídlit v jednom z těch přístavních domů. I přesto, že zde byl vítr silnější jak v Londýně, tak si jí zde lidi začali po nějaké době všímat. Kana byla opěť šťastná, ačkoliv jí po několika letech tohle štěstí přešlo, protože lidi si na její magii zvykli a začali to prostě brát jako normální jev. Někteří jí začli brát jako bohyni moře nosící štěstí a dobré úlovky. Kana opět nevěděla co dělat a po několika dnech se rozhodla letět dál. Tentokrát letěla víc na jih. Ocitla se v Dánsku ve městě jménem Sjørslev. Bohužel se opakovalo to co předtím. Několik let si tu užila pozornosti a o několik let později to začali zase brát jako normalitu. Ptáte se proč si Kana vybírá města tak daleko od sebe? Nejspíš aby se o ní nic nerozkřiklo. Kdyby si Kana vybrala město, které by bylo blízko tomu předchozímu na strašení, lidi by se na ní mohli připravit nebo by se kolem ní vytvořila mytologie. Mytologie není úplně typ pozornosti o který by Kana chtěla. Chtěla prostě jenom strašit. Chtěla být obávaná. Chtěla aby se jí lidi báli. Kana teda neměla úplně na výběr a vydala se dál. Tentokrát ještě víc na jih do Německého města jménem Bernkastel-Kues. Tohle bylo větší město než ty předchozí a Kana zrovna dorazila na festival vína, takže si pomocí magie pár lahví k sobě přitáhla. Kana se potom rozhodla usídlit ve čtvrti Andel, kde žilo sice míň lidí, ale Kaně se toto místo líbilo nejvíc, protože odsud mohla vidět krásnej les.

Kana ani tady nemohla zůstat moc dlouho a moc dobře si to uvědomovala. Ještě tři místa. říkala si. Ještě tři místa a vykašlu se na to. Tohle mě nebaví. Proč se mě lidi vždycky po nějakém čase přestanou bát.

Rozhodla se teda letět na východ. Tam to ještě nemá úplně prozkoumaný. Postavila se ve vesnici jménem Vápenky, které se k dnešnímu dni (našemu reálnému, ne tomu co je v příběhu) nachází na pokraji Zlínského a Jihomoravského kraje. Nacházela se zde celkem pěkně vypadající hospoda, kde se Kana rozhodla na chvilku přebýt. Během svého pobytu zde se dozvěděla i nějaké zajímavé informace o téhle malé vesničce. Prý původně vznikla jako dělnická osada. Blízko téhle vesnice se totiž nachází další vesnice jménem Květná, kde se vyrábí sklo a lidi pracující tam si zde udělali své obydlí. Většina skleněných věcí co se tu tedy nacházeli si vyrobili samotní pracovníci co tu bydlej. Nebo spíš bydleli. Přecijenom, tohle už je historie a dneska už jsou Vápenky samostatná vesnice.

Kana tedy ještě takhle navštívila několik vesnic a měst, než se dostala na malej ostrov v Japonsku, kde si konečně uvědomila co dělala celou tu dobu špatně.

Zde poprvé potkala dívku jménem Layla. Dívku, která se jí nebála ani při prvním střetnutí. Tahle dívka byla speciální. Z nějakého zvláštního důvodu dokázala Kanu vidět. Bylo to proto, že tenhle ostrov je kompletně izolovaný od společnosti? Může to být opravdu tím, že tohle velké evropské sídlo je jediná věc, co se na tomhle ostrově nachází? Kana si nebyla jistá. Tohle bylo poprvé, co mohla komunikovat s někým bez toho, aniž by začala hýbat předměty, aby si jí ostatní všimli. Protože to teďka nepotřebuje! Tahle dívka ji vidí vlastníma očima. Prostě ji vidí! Ostatní lidi Kanu neviděli, ale tahle dívka je jiná! Ostatní lidi mohli Kanu vycítit jenom vnějšími prostředky, ale tahle dívka je jiná! Kana si nebyla úplně jistá co teď. Po delším přemýšlení se ale rozhodla, že tu zůstane a zkusí to. Možná tohle je to, co tuhle dlouhou dobu hledala! Kana cítila hřejívý pocit ve své hrudi. Konečně má někoho, s kým si může povídat!

Kana se tu teda rozhodla zůstat a rozhodla se ochránit dívku za každou cenu.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Svět zahalený tmou se pomalu blížil ke konci. Světlo za obzorem začalo pomaličku pohlcovat les až se postupně dostalo k vile. Bylo ráno. Kana se pomaličku probudila ze své vzpomínkové cesty minulostí. Samozřejmě tohle Kana z našeho přítomného světa neviděla, takže tohle byl spíš takovej menší dar ode mě pro tebe, můj milý čtenáři. hihi. Každopádně Kana se teda probudila a šla zkontrolovat Laylu. Layla ještě spala. Bylo velmi brzo ráno, takže Layla ještě měla čas. Kana se posadila vedle ležící Layli na postel, pohladila jí a usmála se.

„Neboj Laylo, semnou budeš v bezpečí“